Už jsme zase zpátky doma (tím myslím jeden z našich mnoha domovů). Po týdnu jsme si opět zvykli na místní prostředí. Po příjezdu jsme teda byli ohromeni tím jak rychle jsme zapoměli, jak to tu není pěkné. Teď už jsme v pohodě a smíření. Měli jsme nové spolubydlící, ale ty už taky nemáme. Napadlo mě, že bych jednou měla sepsat seznam všech Italů a zážitků s nimy. Uvidíte, jestli něco bude.
Já pracuji stále stejně, Tomáš získal oficiální postavení, takže velké zlepšení. Ostaní je pořád stejné. Jen jsme se v sobotu pořádně opili, a já jsem kvůli tomu nemohla jít ani pracovat, pracovala jsem akorát tak na zvracení. Tom si pak večer stěžoval, že jsme celej den proležili a ani se nestihnul nic naučit. Ale já bych řekla, že jsme se něco naučili. Naučili jsme se nepít vodku.
Ale vraťme se zpátky k výletu. Odlet byl fajn, batoh nám vyšel tak akorát, myslím že to bylo 14,8kg z dovolených 15kg. K sváče jsme si dali suši, který se později ukázalo být vegetariánským. Našli jsme si sedačky nejblíž obrazovce a nejblíž gatům. A jakmile byl našemu letu přiřazen gate, vyrazili jsme na závod s ostatními. V ten samý čas odlétali ještě další tři lety, tak jsme se museli proplítat davy, ale vyplatilo se, byli jsme asi čtvrtý v řadě. I když u letadla nás přetlačili nedočkavý češi, ne zrovna přijemným způsobem, a v letadle mě další zbytečně popoháněl dopředu. Ale i přesto jsme se dostali k sedadlům na křídle a let jsme si vlastně dost užili. V Brně jsme vystoupili z letadla do, pro nás, nezvykle studeného počasí a uvítali s rodinkou. A pak už jsme se jen prokousávali mlhou domů do Skrýšova.
Ještě ten večer jsme si rozbalili dárky. Mimo jiných věcí jsem dostala kuchařku, která je poněkud težší, a později se stala středem vášnivých diskuzí, co si sebou nebudu moct vzít, když si vezmu kuchařku. O balení ovšem později. Další den jsme měli šťedrovečerní oběd se vším všudy, takže ani o Vánoce jsme nepřišli a pak jsme jeli do humpolce, poznat nového člena rodiny. Emu, psa, který určitě tak velký nebude. Třetí den jsme vyrazili na Křeměšník na oběd, a dokonce jsme si užili i sníh. Teda jen maličko, ale lepší než anglické jaro. Také jsme otevřeli všechny krabice, co nám byli přivezeny z Břevnova, a zjistili jsme, že je v nich toho dost. A pak už jsme doma jen odpočívali a uživali si chvíle klidu.
Ve středu byl v programu rodinný oběd. Přijeli si pro nás Pokorný. Tomík měl den předtím narozeniny, tak jsem mu ukuchtila dort. Je pravda, že na dortu jsme pracovali tří. Rozhodli jsme se pro karamelovou polevu, pouze z cukru. Poté co zatvrdla se z ní vytvořil krunýř. Nebo něco jako sklo. Prostě podivnost, tak jsem doufala, že to trochu změkne. A změklo, nikdo si zuby nevylámal.
Po přemístění do dalšího z domovů v Hradci jsme se moc nevyspali. Tomášův bratr chrápal, měli jsme jen malou postel a jednu peřinu, na což už nejsme zvyklí. Hradecký ježíšek nás obdaroval Osadníky z katanu, tak jsme hráli. A překvapivě to není hra plná nenávisti. Další noc jsme sice strávili na větší posteli, ale já se moc nevyspala, Tomáš mi kradl peřinu. V jednu chvíli jsem se pokusila tahem získat kus pro sebe. Tom se otočil a i ten kousek co jsem měla mi vyškubnul. Předtím jsme byli v mexicko-italské restauraci, ňamka mimochodem. A já si objednala tacos. Ale všechno se to rozpadlo, a já byla celá popatlaná a talíř byl popatlanej, a před Pokornými jsem vypadala jako tele, co neumí jíst. Ale určitě za to mohli ty tacos, protože prostě byli přeplněný.
A pak jsme se jeli rekreovat na venkovské sídlo v rekonstrukci. Kde byla vykonstruována vana, tak velká, že se do ní vejde nula nula i sedmička. O takové si tady můžeme nechat jen závistivě zdát. Další ráno jsme se probudili do příjemných -9 °C. Z pod duchem a postelí před kamnama se nám moc ven nechtělo, ale museli jsme. Já jsem zase jela zpět na Vysočinu, do -12°C a do kolotoče návštěv. Vezmu to rychle, Humpolec, hospoda, liberecký a pak hurá do Prahy.
V Praze jsem měla nejlepší falešný švédský koule, nechala jsem poslintávat a oplodnovat nejšílenejším psem jakýho jsem kdy viděla a hrála na playstationu, měla po roce čokojízdu. Skvělý ráno, dík Tery a Járo.
Za nedlouho jsem ovšem musela jet vyzvednout Tomáška a společně jsme vyjeli na kopec domů, do prdele. A museli jsme uznat, že na Břevnově se toho moc nezměnilo, což je fajn. A potkali jsme tam spoustu sluníčkovej bezva lidiček, který už jsem skoro rok neviděli. Nucož břevnovské párty jsou břevnovské párty a proto někteří přišli domů v 5 ráno z nonstopu. Nostop je to zajímavej, ale nemuseli by tam býti tak špinavé, a kluci by půlku noci nemuseli mluvit o analytický matematice nebo kýhovejra.
Konečně jsem už oficiálně bakalář. Oběhala jsem dostatečné množství budou abych mohla dostat můj latinsky psaný papír v modrém tubusu. O moc lepší než ČVUT. Mezitím jsem ještě zašla za Zelčou a pozorovali jsme na staromáku žraloka. Doma jsem objevila zeleného Tomáše, který nemohl jet domů autobusem, tudíž jsme museli zvolit alternativní způsob přepravy. Vlak. Pelhřimáci vědí, jaká vyhlídková jízda to je. I tak byl Tomáš stále trochu zazelenalý. A konečně jsme si doma mohli oddychnout.
Další den nás čekalo překvapení. Mamka si pořídila nová kamna, tak jsme stěhovali a kochali se a jedli.
Taky jsme si byli zahrát superrychlí bowling. Dráha se rozbila. Pak už nás čekalo jen poslední kafčo a nákupíky a balení a vážení. A zvažování co všechno potřebujeme a co všechno ne. Víceméně se nám vešlo všechno, i když malé výměny názorů se objevili.
A večer byl ples. Tančili jsme dvakrát. Humpolec nemá dobrý kulturák. A mě zradili boty. A pak mi nějaká žena zaryla podpatkem do nohy a tančení byl konec. Zato jsme vyhráli skvělou tombolu, krásnou konvičku na čaj, která se překvapivě vešla do našeho váhového rozpočtu.
Před odletem jsme si vymysleli výlet do IKEI na oběd. Kde jsme si nic nekoupili, protože už jsme měli plno a museli se nám tam vejít řízky. Vlastně jsme si koupili novej kufřík do letadla, abysme nemuseli mít tolik zavazadel a příště mohli mít cool kufřík. Opět jsme navážili velice přesně. Pak už jsme se museli rozloučit, já to samozřejmě oplakala, ale co se dá dělat. Pak už jsme šli ke kontrole zavazadel. Museli jsme ukázat paštiku, o které jsem neměla tušení, že jsem jí tam dali a konvičku plnou arabesek. Ale slečna se až tak moc nedivila. A pak už jen čekání, tentokrát nám sedadla byla přidělena, tak jsme nemuseli čekat ve frontě, ono je Brno tak malý, že se ve frontě musí stát tak hodinu před odletem, takhle jsme mohli aspon sedět.
Letadlo mělo malé zpoždění, nic hrozného. Ale pak to začalo. Stále jsme čekali až něco vytvořej a zavřou dveře, pak je konečně zavřeli. Pak jsme čekali a posádka musela dveře zase otevřít a po dalším čekání nám konečně řekli, že je něco s nějakým uzávěrem vody a že si počkáme, jestli vůbec budem moct odletět. Z chvilky nakonec byli 2 hodiny, než konečně zavřeli dveře. Pak ještě ostřikovali křídla protože mrzlo. A jak byli furt otevřený dveře, tak na nás zepředu táhlo a zezadu bylo hrozně teplo, tak jsme byli unavený a ještě nás čekal dvouhodinovej let. Jen jak to píšu jsem z toho unavená. V půl jedný jsme se ale konečně dočkali a čekali u pasové kontroly na hranicích v UK. Pak jsme naštěstí měli štěstí a chytli jsme autobus do Londýna i když s velice nepřijemným řidičem.
Nakonec už jen cesta autobusem a trochu procházky a po třetí jsme konečně otevřeli dveře našeho nehezkého domu a lehnout si do naší nepohodlné postele.
Teď už jsme opět zpět v normálu a jsme rádi, že jsme zase tady.
Začínáme plánovat další let. Nechte se překvapit.
Vaši krásní
