Jak byla Olinka na výletě v Čechách

Po nedlouhé době strávené v srdci Anglie jsem se sama vydala na cestu domů. Letěla jsem sama, a byla jsem velmi nervozní. Po minulém zážitku s dobíháním letadla jsem naplánovala cestu s dostatečnými rezervami. Vstávala jsem po 3 hodině ráno, autobusem k autobusu na letiště jsem přijela o půl hodiny dřívě, a na letišti jsem byla o hodinu a půl s předstihem. Ale aspon jsem se nemusela stresovat s tím jak jsou všude fronty a mě uletí letadlo.
Na letišti Stanstead byl úplně jiný systém odbavování než v Praze. Nejdříve se naskenovala letenka, pak hned následovala bezpočnostní kontrola. V příručním zavazadle nesmíte mít samozřejmě žádné tekutiny. A pokud máte kosmetiku tak jí musíte mít zavřenou v pytlíku, který ale naštěstí rozdávála paní ve frontě. Jak jsem ale byla nervozní, tak jsem si zapoměla z kapsy vyndat telefon a samozřejmě jsem v bráně pípala. Tak mě na druhé straně paní ohmatala použila ruční detekční zařízení, které mi pípalo na noze, pak jsem znova prošla bránou a už jsem nepípala. Ještě jsem si vlastně musela pro jistotu sundat boty.
Pak jsem dorazila do haly a na obrazovce hledala můj let. Který tam vůbec nebyl. Ano vyděsila jsem se. Ale nezpanikařila a obhlídla, co si kde seženu k jídlo a koukala na obrazovku znovu. Už tam byl. Ale ještě bez gatu.
Hned jak se objevilo číslo gatu tak jsem vyrazila, tam chvíli stála v další frontě a pak už si sedla a usnula.
Po příletu jsem u celní brány pozdravila pána anglicky ikdyž to byl čech.
V Brně jsem se štastně setkala s rodinkou a jeli jsme domů. Celou cestu po dálnici děsně pršelo a skoro nic nebylo vidět. Jeli jsme do Humpolce najíst. A já v restauraci opět pozdravila anglicky. S rodinkou jsem ovšem samozřejmě mluvila česky.

Druhý den jsme jela do Prahy na přijímačky. Jela jsem autem s Lukášem Kájou a Viktorkou. Celou cestu jsme povídali a Viktorie se mnou chvíli nemluvila, protože jsem řekla, že bysme tady rádi zůstali déle, než do září. Tímto to oficiálné oznamuji i tady pro širokou veřejnost. Pak jsme na Břevnově opět povídali, s Vegy a Kájou jsme si skočili s Terkou na kafe. Pak jsme naštvali Lukáše, protože k večeři nebyli palačinky, ale zeleninový salát. Který mu nakonec, k jeho vlastnímu překvapení, chutnal.

Středa. Den přijímaček. Už od začátku to vypadalo, že to nedopadne. Vybrala jsem si autobus, který mi ujel. Další měl zpoždění. Do školy jsem přiběhla akorát. Neměla jsem propisku. Měla jsem chyby v seznamu literatury. Ale tak nějak jsem získala obstojný počet bodů, díky němuž budu pravděpodobně přijmuta.

Čtvrtek. Brunch u Káji. Odpoledne s rodinkou v Jihlavě.

Pátek. Zastávka u zmrzlináře Matyho. A párty v Humpolci.

Sobota. Poslední nákup zásob do Londýna. A pak už jen odjezd na letiště. Probrečela jsem loučení s rodinkou a průchod kontrolou a trochu i odlet. A stýská se mi už teď. Tomík si pro mě přišel k autobusu. Tak jsem mu celé odpoledne a večer vyprávěla zážitky z celého týdnu. A pak jsem poměrně brzy usnula u Top Gearu.

Brzy zase naviděnou v Čechách bičis.

Opět spolu Vaši

Neplacený údžbář

Ačkoliv bydlíme s lepší ze dvou českých agentur, tak se s opravami, údržbou a natož s vylepšováním domu moc nepřetrhnou. Nemůže se jim zase upřít, že nefungující kohoutek na teplou vodu opravili druhý den, ale jinak to tak slavné není.

Už když jsme se nastěhovali měl v sobotu přijít někdo posunout router od internetu z našeho pokoje dál do chodby, aby měli všichni lepší signál. Sobot uplynulo už celkem dost, ale nikdo se tu neukázal. Ale ničemu to nebrání tak co.

Pak nám přišel "údržbář" pověsit novou skříňku na elektriku za vchodové dveře. Odehrála se scénka jak z Pata a Mata, skříňku vyráběl někdo jiný a ví bůh odkud jí naměřil a instalatér si ji usadil, vyvrtal díry, přišrouboval, uklidil nářadí a vyluxoval. Mezitím přišla domů Ola a nemohla se dostat dovnitř, protože krabice kompletně blokovala dveře. Tak to sundal se slovy, že se musí ta skříňka zaříznout, ale nemá pilku, tak to tu nechá a vrátí se. No už se nevrátil a skříňka nám od tý doby stojí už aspoň měsíc na chodbě a každý jí musí obcházet.
A takhle to tu chodí.

Tak jsme se rozhodli, že si uděláme útulnější vanu sami. Těsnění kolem vany už dávno netěsnilo a bylo místama černý od plýsně. Proto jsem si zahrál poslední dva dny na údržbáře, abych se tu nenudil. Starý těsnění jsem vyškrabal a napatlal tam nový silikon za skvělou cenu 99centů za tubu z one pound shopu. Samozřejmě se mi ani přes cedulku (nesprchovat se ale koupat, aby se nenamočilo čerstvé těsnění - samosebou anglicky, ale jak se zdá s málo důrazným tónem) nepodařil čerstvý silikon uchrání od rozmočení vodou. Místama to trochu vyteklo a zítra to budu muset opravit a znova dávat cedulku. Ale vesměs se dobrá věc podařila a převládají jen pozitivní reakce na výsledek.

S krabicí na jistče je to horší, protože tu nemáme ani pilku a ani vrtačku. Spolubydlící Petr dělá stavebního dozora a snad už něco sežene, aby jsme mohli i tohle dorazit.

Ještě pro dokreslení Nikola s Tomášem si chtěli vymalovat. Ptali se v agentuře, jestli si to můžou na svoje náklady udělat. Odpovědí bylo ano, ale že to musí před odstěhováním vrátit do původního stavu. Nás to taky napadlo, ale taky se na to vybodnem, podobně jako oni.

Je tu v baráku spousta věcí, co by se dala celkem snadno vylepšit, ale když oni nechtějí, proč bysme se namáhali.

Z veselejšího soudku Ola měla teď v Nandosu feedback meating nebo jak to nazvat, kdy jí hodně chválili, že dělá co sama od sebe co má, nemusejí jí nic zbytečně vysvětlovat a podobně. Přidáno samozřejmě nedostane, ale i tak jí to potěšilo. O tom vám ale třeba příště napíše víc.

A ukulele je super společník pro osamělý večery, pravidelně cvičím a začíná mě to dost bavit.

Vaši

Věděli jste, že

.. jsme spolu již rok.

.. jsme tu již dva měsíce.

Jinak se máme báječně. Obdarovali jsme se dárky.

Ukulele je super věc, i když dneska už mi Tomáš zakázal hrát. Ne, že bych se mu úplně divila. Ale mám snahu se to naučit. Jenže moje pravá ruka nemáchá tak jak má, tak to zní, jak když kočku taháte za ocas.
A brože mají speciální tvar znaků londýnského metra. A jsou opravdu geniálně vymyšlené. Zahnuté tvary není tak snadné vytvořit, tak Tomáš zničil hodně modrého skla.Věděl to už dopředu a proto zvolil modrou místo červené na okraj, té by bylo škoda.

Když jsme u těch koček. Tak včera v noci, jsme měli před okny milou návštěvu. Lišky. Znějí trochu jako srnky a delfíni a kočky dohromady. Prostě děsnej jekot. A Tomáš to jako obvykle celý zaspal.

Taky se jedna moje kolegyně, přestěhovala někam blízko nás. A hned první večer, kdy tu bydlela, jsme jí náhodou potkali na ulici. Zrovna šla do nějakýho baru, a já zrovna šla z práce.

V práci mi opět chválili angličtinu, a ptali se jak hodně se učíme v Český republice angličtinu.

Vaši

Hausbót

Bydlení ve stanu na naší zahradě při návštěvě? Ještě nevíme, měli bysme se zeptat ostaních spolubydlících a v agentuře.

Co jsme dneska dělali? Co jste dneska dělali?

Vstávali jsme ve 12. Protože nezazvonil budík. Je to docela překvapení když se vzbudíte kouknete na budík a ono je poledne. Ale nevadilo to, výlet jsme stihli.
Už před pár dny, my Tomík říkal, že mi našel místo pro hausbót. Protože ano, chtěla bych hausbót, nebo aspon bydlet u kanálu. Tak že se k němu někdy půjdeme podívat. Kanál se nachází za olympijským městečkem. A když se jde kolem silnice tak je to kousínek. Ta cesta teda není zrovna nejpříjemnější, přece jen je to kolem silnice. Ale cestou jsme našli klíč 15-16, tak aspoň něco.

Naštěstí je to kousek a brzo se schází ke kanálu. Kde už je zakotvených spoustu hausbótů. Na jednom dokonce byli nějaký holky co mohli být tak starý jako my a brousili a natírali tam podlahu.
Taky dál byl nějaký rybářský klub pro veterány a venku tam seděli nějací staříci a vypadali spokojeně.
Jediná blbá věc je, že je to těsně za olympijským parkem, takže kolem cesty je všude plot A rozestavěno. To by ale měli v srpnu otvírat, tak uvidíme, jak to tam bude vypadat potom.
Za plotem jsme taky vlastně viděli dělníka s ochočeným dravcem na ruce. Nějak jsme se neshodli na co ho tam používají.
Od kanálu jsme se vydali nečekaně otevřenou cestou přes olympijský park. Po obou stranách byl sice plot, ale viděli jsme olympijský stadion opravdu zblízka. Ze začátku to bylo i docela široký, ale pak se cesta změnila v 3 metry širokou uličku mezi ploty a poslední kousek jsme museli jít zase kolem silnice. Ale až to tam jednou otevřou, tak to bude moc hezký.

Dneska jsem si ještě koupila krém na unavené nohy. A taky jsme si koupili nový skleničky na espreso. Teda nejdřív jsme chtěli hrnky, pak jsme viděli pár videí, kde kafe dělali do skleniček. Protože je tam krásně vidět jak to vypadá. Tak jsme začali hledat skleničky. Samozřejmě aby byli hrozně levný. Nakonec jsme v jednom obchodě s blbůstkama koupili skleničky na svíčky.

Vaši

Pozdrav ze slunné Kalifornie

Milí přátelé,

doufáme, že se nikoho z vás povodně příliš nezásahli. A všichni jste v pořádku.
Proto vám na povzbuzení a načerpání energie ze slunce posíláme pohled.

Vaši