I´m lovin´ it

Nejprve zvídavá otázka. Kdo jste, fanoušci z Německa a Ruska?

Velice nás těší váš zájem o navštívení Londýna. A rozhodně přijeďte a potěšte nás. Ale aby v budoucnu nedošlo k nedorozuměním, tak vám musíme oznámit, že v našem skromném apartmánu bohužel spát nemůžete. Maximálně bychom mohli svolit k jedné noci. 

Včera se tu Tomáš rozepisoval o tom, jak pracuje. Aby si čtenářstvo nemyslelo, že já o práci za peníze nemám zájem, rozepíši se dnes o práci já. Sice jí teprve získávám, ale to je možná ještě otravnější než samotný výkon. Nejprve jsem vyplnila mnoho dotazníků a odeslala je různým organizacím. Jak víte z dřívějších článků ozval se pouze místní McDonald´s. Dnes jsem se zůčastnila pohovoru. Nejdříve mi přišlo mnoho pokynů jak bude pohovor probíhat a co si mám vzít na sebe. Podle mailů měl probíhat takto: nejdříve 15 min skutečné činnosti probíhají v kuchyni, pak 15 min rozvohor s několika manažery. A měla jsem přijít v tmavém oblečení, v uzavřených botách a bez šperků. Tyto pokyny jsem pečlivě následovala a dnes ráno jsem vyrazila, s neskrývanými obavami, ku McDonald´s. 

Jak to bylo v reálu. Seděla jsem tam půl hodiny s dalšími lidmi a čekala. Pak si nás jednotlivě vzali k jinému stolečku. Zeptali se na několik otázek. Nakonec se zvláště zatvářili a řekli, že mi dají šanci. Dostala jsem papír které dokumenty si mám nechat BAREVNĚ! okopírovat kam se s nimy mám dostavit, a pak v pondělí přijít zase zpátky. Obzvláště zdůrazňovali ty barevné kopii. I když dost materiálů je černobílých. Celé to trvalo tak tři minuty. 

To je z dneška vše, co bylo zajímavé. 

Vaši

Zpátky do reality

Jak už sám název napovídá dnešní post bude o tvrdé realitě pracujícího člověka. Moje idealistické představy o práci a současném užívání si života v metropoli vzali prozatím za své. Na práci na stavbě jsem se docela těšil. Chtěl jsem si odpočinout od stresu z termínů, odevzdávání a chtěl jsem dělat něco, kde nebudu muset namáhat hlavu. Jak se zdá útěk od termínů se nevydařil.

Opravy bytů jsou bleskové. Martin (manažer, co zaměstnává pár zedníků všeumělů) dostává od svého šéfa byt k opravě s měsíční lhůtou. Samozřejmě ne vždy ho dostane včas, tudíž jsou na opravu třeba jen 3 týdny. Proto je práce rychlá a na nějakou super kvalitu se tu opravdu nehraje. S prací jsem začal ve středu nemaje páru o termínu dokončení. Dávám si záležet, aby výsledek natírání za něco stál. V pátek se najednou dozvídám, že v sobotu to musíme mít hotové, což je v tu chvili jasně nemožné. V koupelně ještě dělá zedník a já tam ani nezačal. Sobota, ano práce i v sobotu, už je ve velmi svižném duchu, už se s tim tak neseru a jedem. Stihnout vymalovat koupelnu, záchod a ještě zde natřít futra a dveře je nemožné. Nejsem v tom ale sám, zedník slovák Dušan také nestíhá dodělávat. O půl sedmé končíme a necháváme to na pondělí, prostě to nestihnem. Naštěstí v neděli makat nemusim.

Výsledek je, že vstávám hrozně brzo už v půl sedmé, hodinu jedu do práce, kde v osm začínáme. Konec je v pět a zas hodinu cesta zpět. Domu dorazim vyřízený a schopný se už jen najíst chvíli nic nedělat a jít spát. Tudíž v týdnu život v londýně 0. V neděli jsem rád že nemusim nic a courat po městě se mi moc nechce. To vše ve fofru kvůli nahánění termínů. Ola se mezitím sama doma nudí a když už jsem konečně doma, tak si myslím, že se mnou určitě zábava není.

Tak si říkám stojí mi to za to? Za stejný peníze 50 liber na den můžu jít dělat někam k jídlu, kde ve chvíli, kdy je padla to zabalim a nemusim se starat, že za mnou není výsledek a nehoní mě termíny.

PS pro rodiče: Určitě Vás potěší, že jsem svoje děravý tenisky ponížil na pracovní boty a budu si muset koupit nějaký nový.

Nakonec pro začátek je to fajn a budu dál hledat něco smyslupnějšího.

PS: Pro znalce Floydů, pracuji teď nedaleko tohohle:

Vaši

Zapovězená ulice

Nemožné se stalo skutečností. Dnes jsem si byla vytisknout životopisy na tom samém místě, kde jsem včera potkala mého nového kamaráda. Když jsem šla zpět na autobus a čekala na semaforu, tak mě opět oslovil nějaký muž. Tentokrát byl aspoň mladý. Ale to je tak všechno. Tomuhle jsem řekla, že se jmenuju Julie. A nejel se mnou autobusem. Takže byl o trochu lepší než ten včerejší. A klasika, jak se máš, co budeš večer dělat, nechceš mi dát číslo. Ale zkušeně jsem ho odpálkovala a pak už se mi nic zajímavého nestalo. Hoe street je odteď pro mě zakázané místo. Večer jsem to říkala jedné spolubydlící a ta mi řekla, že tam by sama ani náhodou nešla. 

Tomáš celý den pracuje, tak se trochu nudím. A zítra jde do práce taky, tudíž dost opruz. 

Vaši

Můj nový kamarád

Jak se pozná, že už jsme se tady zabydleli? Každý se pohybujeme po městě samostatně. Tomáš byl dneska v práci a já dostala dlouhý seznam úkolů.

První: jít se zeptat na práci. A fakt jsem to udělala. Ale neměla jsem sebou životopis a taky ten co jsem s ním mluvila nevěděl jestli bude nějaká práce, protože tam nebyl manažer, takže jsem tam jenom nechala číslo. A trochu si myslím, že říkám jen slova za sebou bez smyslu. Ale to nevadí, protože jsem se zeptala a ten s kterým jsem mluvila mi řekl Nice to meet you.

Druhý:změnit naše čísla v bance. Pohodička, jen tam budu muset ještě jednou, protože jsem neměla Tomášovo číslo účtu.

Třetí: zaplatit nájem. To byla taky pohůdka, ale pak jsme musela jet autobusem zpátky. A už to bylo. 

Nějaký chlapík se mě zeptal kam jede tenhle autobus. A mě už bylo jasný,že si určitě bude chtít povídat. A taky, že jo. Zeptal se mě jestli jsem z ruska. Následně jsem usoudila, že je to jeho balící hláška. A Tomík s tímto soudem souhlasí. Dál se mě vyptával, co tady dělám a jak dlouho tu jsem. Tak jsem mu něco nakecala. Od teď pracuju v Tescu. Samozřejmě to není pravda. No pak ještě nějaký kecy. Pravděpodobně je z Indie, zrovna jsem mu nerozuměla, tak si nejsem jistá. A pak přišla další očekávaná otázka. Nechceš jít se mnou na kafe? A já. Ne, děkuji nechci. Určitě? Ano, nechci. Proč? Máš přítele? Jo. Tak to chápu. Naštěstí se mnou nevystupoval na zastávce. Trochu jsem se bála, že se ho nezbavím. 

Kája si toho taky už všimla. Nikdy se s váma nezačnou bavit normální lidi. Tenhle byl obtloustlej, s ošklivejma slunečníma brýlema a řekl mi, že jsem ruska. Kájo, nechápeš proč se nám to děje?  

Jinak Tomášek je z práce docela unaven. Už dlouho nepracoval, tak je z toho trochu rozhozený. 

Vaši

Sama doma

Dneska jsem byla sama doma. A určitě uhádnete, co jsem dělala. Ano, celý den jsem se koukala na seriály a poflakovala se. Teda ještě jsem všechno stihla umýt a vytřít, takže to tady třeba přestane být tak zvláštně cítit. A smrádek tady není tím, že tu smrdíme my dva. Byl to prach. 

Jak se měl Tomášek v práci? Říkal, že to byla nuda. Celý den natíral všechno na bílo. A pracuje se slovákem, takže ani angličtinu neprocvičil. Oběd, který jsem mu připravila mu chutnal. A to je myslím tak všechno, co o jeho práci můžu napsat. 

Zítra jsem zase sama doma. Ale tentokrát už vylezu, protože půjdu zaplatit nájem a nakoupit a možná se zeptat do Costacoffe na práci. Pokud se k tomu odhodlám. 

A jak to bylo opravdu.

Olinka celej den nevylezla z postele. K dobru jí musím připsat, že se mnou ráno vstala a udělala mi čaj.

Vyrazil jsem do práce s dalšími pracujícími. Tolik lidí jsem tu ještě jít na metro neviděl. Budovu, kde pracuji jsem našel snadno. Z venku vcelku pěkný činžák uvnitř až tak hezky nevypadá. Potvrzuje se, že místní na své bydlení kašlou a platí se hlavně za místo. Blesková rekonstrukce musí být hotová do měsíce. Zahrnuje novou koupelnu, kuchyň, vymalování a další drobnosti. Já mám na starosti malování, což je celkem pruďák. Zdi se malují na béžovo to není špatná práce, ale všechno dřevěné včetně oken dveří, zárubní, soklů a skříněk se natírá na bílo hustým obyčejným lesklým emailem. Jistě chápete, že roztírat tenhle med štětkou celý den dá celkem zabrat včetně toho smradu. Nebudu si ale stěžovat, na začátek je to práce a za 50 liber na den tu můžeme přežít a nemusíme moc rozpouštět úspory. Takže jsme sice rád, ale mohl bych za stejný peníze otáčet v Mekáči burgry s Olou.

A jak se máte vy? Sdílejte s námi vaše dny v komentářích. 

Vaši

Dnes místo fotky odkaz na galerii:

London calling home

Olympijské zklamání

Dnešní den je naším posledním společným, kdy nikdo z nás nepracuje. Já musím být zítra v 8:00 nastoupen před budovou Chelsea Garden v centru Londýna na malování bytu č. 84. Olinka mi připravila batůžek se svačinou a tak mi už nic nebrání vydělávat peníze.

Ale vraťme se k dnešku. Dopoledne jsem trochu pracoval na svém portfoliu, které jak zasvěcení vědí, jsem si nebyl schopný vyrobit před odjezdem. Nebojte už se blíží ke zdárnému konci. Olinka mezitím vyrazila SAMA nakupovat. Vrátila se v tričku a celá zplavená, že je tam vedro, což mě celkem překvapilo. Potkala prý v Asdě zajímavý pár. Slyšela, jak se baví normální češtinou (bez přízvuku) a když se otočila zírala na muslimy.

"Když je tam to vedro, navštívíme nedaleké olympijslé městečko, teda park." Nedůvěřivě jsem vyšel ven v tričku, ale se záložním svetrem v batohu. Venku bylo jasno a příjemná jarní teplota, dost nezvyklé. Popojeli jsem metrem na Stratford a vybrali si v našem místním Lloyds TSB bankomatu peníze na nájem na příštích 14 dní. Mimochodem Lloyds má opravdu nechutné logo s koníkem. Vylezli jsme z obchoďáku směrem k olympijskému parku. Hned za silnicí nás zastavil vysoký plot, skrz který nám bylo dovoleno vidět v dáli Olympijský Stadion, Aquatics Centrum a divnou věžovitou skulpturu. Nepropadali jsme panice a domnívali se, že se jen upravuje plocha před námi, kterou obejdeme a dostaneme se do olympijského parku. Pokusy o obejití nedopadly úspěšně, s přibívající vzdáleností naše naděje klesala. Uvnitř se pohybovali pouze muži ve svítivě žlutých bundách a každý východ střežil hlídač v budce. Po pěkné chvíli pochodu jsme to vzdali a uznali oblast za uzavřenou a nepřístupnou. S velkém rozhořčením jsme se ještě vyfotili před plotem u obchoďáku a vyrazili pěšky směr domov.

Hned po návratu jsem nažhavil google a zjistil, že okamžitě po ukončení olympiády a paralympiády byla celá oblast znovu na 18 měsíců uzavřena a probíhá zde úprava sportovišť, všech komunikací, no prostě všeho. Park nebo jeho část zde sice zůstal, ale je ukryt za plotem a zeje prázdnotou. Trochu absurdní situace, že nově postavená sportoviště a park za bůhví kolik peněz je teď znovu rozbouráván, rozhrabáván a předěláván za dalších 300 milionů liber. Tak skončilo naše olympijské dobrodružství.

Pokračování snad koncem července, kdy se má odevírat první část parku, pokud to tu nefunguje stejně jako v čechách.

Vaši

Že by nějakej job?

Hledání práce v UK je záživné. Já se přihlašovala do různých agentur a řetězců s jídlem. A v každém jsem vyplňovala přiblblý dotazník. Proč jste si vybrala tohle? Popište se třemi slovy. Souhlasíte s tímto výrokem? a blá a blá. Nejhorší byl McDonald. Tam bylo 42 otázek, aspoň že jen chtěli vědět jestli souhlasím nebo nesouhlasím. 

A paradoxně s nejnudnějším dotazníkem přišla první nabídka na pohovor. Ano je to tak, půjdu do McDonalds a tam budu s někým mluvit a rovnou i něco vařit. Pohovor je za týden a já už z toho mám bobky teď. 

Jistě se ptáte, co Tomášek? Bude pracovat od středy. Najednou celkem rychlovka. Díky Vojtovi, který má dobré známé, má Tomík práci. Zatím bude malířem pokojů a pak se uvidí. 

Na jednu stranu máme štěstí, a na druhou je to celkem děsivý.

Jinak nic moc novýho. Dnes jsme nic nedělali.

Vlastně nám přišli platební karty s ošklivým obrázkem koníka a šekový knížky. Nepotřebujete někdo nekrytej šek?

Vaši

Sobotní lenošení

Chtěla bych se oficiálně omluvit Tomáškovi za to, že jsem ho nazvala opruz. Včera večer mi rozfungoval mobilní internet. Vopruzem proto zůstává jen zčásti. 

Jako by jsme byli doma. Probuzení v 10:30 se sluncem v okně. Olinka se vykopala už v 11, ale mě to ještě chvíli trvalo. Nebojte oběd jsem stihnul. Za oknem nebe bez mráčku a my sedíme doma. Slunce svítí dovnitř, je tu krásně teplíčko a nám se nechce nic dělat.

Ve 4 si říkáme, jestli nejsme divný, že sedíme doma, když venku je tak hezky. Vyrážíme tedy do města. Už před barákem zjišťujeme, že tak krásně zase není. Za oknem v pokoji bylo hezky, ale venku je krutá zima s ledovým větrem. Přehodnocujeme oblečení. 

Navštívili jsme Westminster abbey a Parlament. Vrámci šetření nákladů jsme samozřejmě nešli dovnitř. Našli jsme i Downing street, ale je pečlivě střežená a uzavřená několika mřížemi, tudíž tam není nic vidět. Pokračovali jsme pěšky podél Temže a přes Milennium bridge ke katedrále sv. Pavla. Když už jsme měli opravdu hlad, dali jsme se do hledání obyč. kebabu nebo hamburgru. V sobotu v 7 večer má tady už skoro všechno kromě hospod zavřeno. Navíc přičmoudlíci s levným jídlem v centru prostě nějak nejsou. Nakonec nás zachránilo Tesco express. Chtěli jsme počkat až se setmí, aby jsme viděli katedrálu sv. Pavla svítit na pozadí temně modré noci. Byli jsme tak zmrzlí, že jsme zapadli do kavárny Nero a dali si naše první espresso v Londýně, které nám po takové době opravdu chutnalo. Po osmé nás vyhodili, že už zavíraj. Venku už byla tma a katedrála svítila, což zas taková paráda nebyla. 

Večerní metro domů bylo tradičně přeplněné. Naše Central line má nejmenší průměr tubusu v Londýně. V uličce mezi sedadly se nedá skoro stát a výška 2 metry je jen uprostřed a po stranách už klesá. Vejdu tam jen uprostřed a kdybych zůstal u dveří přišel bych při jejich zavírání o hlavu, proto se nám vyplatilo počkat 2 minuty na další, kam už jsme se vešli v pořádku. 

Ještě jsme zjistili, že londýňané jsou opravdu otužilí. Skoro všechny holky tu chodí na boso a bez punčoch, i když je venku tak 10 stupňů a kluci víceméně jen v tričku. 

Vaši

Pokornej je vopruz

Ano, je to tak. Protože to zatím vůbec není fér. Přečtěte si ještě jednou, jak byl jeho pohovor zábavný. Tak já ho měla dneska. Na úřadě bylo dneska mraky lidí. Jestli to tam takhle vypadá každý den, tak se divím kam se všichni lidé v Londýně vejdou. Takže když bylo přečteno moje nové jméno Olga Tackova, tak jsem byla odvedena na stejné místo jako Tom. Tam jsme se měli chvíli posadit, že si nás pracovníci rozeberou. A byl tam jeden pán, který odpovídal popisu chlapíka zajímajícího se o čechy. Vzal si k sobě nějaký rusky s malým dítětem. A pak jsem si už 100procentně byla jistá, že je to ten Tomův. Protože na toho malýho kluka zkoušel "Jak se maš?" Ale nepochodil. Tomáš byl potom nadšenej, jak ho něco naučil. Ale já jsem naštvaná, protože jsem šla k nějaký muslimce, která byla normálně nudná. A ještě ke všemu Tomáš dostal nějakej VIP papír, že musí být zaměstnán i když to číslo vůbec nemá. Já ho mít musím.

I když tu dneska bylo hnusně, tak jsme se rozhodli jet do Hyde parku a doufali, že tam bude líp. Nebylo. Pro přepravu jsme si vybrali doubledecker. Cesta měla trvat hodinu. Ale trvala 2. Dobledeckery jsme začali používat proto, abysme viděli krásy města z výšky. Dneska jsme jich teda viděli až kam. Nejdřív byl odkloněn jinou cestou, pak ho rovnou zrušili. Vyměnili jsme ho za jiný, a chvíli jsme si říkali, jak jsme si polepšili, že tenhle jen nestojí v zácpách. Pak jsme v zácpě byli zas.

Taky nám konečně přišli SIMkarty. Z těch tarifů tady, byste si všichni cvrnkli do kalhot, jak jsou super úžasný. Např. za 360kč můžeme mít 250 min., neomezeně SMS a Internet. Kdybysme tady vydrželi dva roky, tak k tomu můžeme mít i telefon, jako třeba iPhone, zadarmo. Taky ho tu má každej, a kdo má něco jinýho je originální. 

Zpět k našim simkám. Ještě jsme běželi k muslimovi nabít si kredit aby nám to fungovalo, a pak je tady aktivujeme vložíme do telefonů a hádejte komu nefunguje internet a komu jo? Samozřejmě vopruzákovi jo. 

Včera jsem nic nenapsala, protože jsme nic nedělali. Já si vytvářela životopis, ve kterém jsem možná trošku vylepšila svojí angličtinu. Pak jsme taky byli na velkým nákupu. A možná se tu budem krmit jen nutelou a pringleskama. Taky jsme objevili obchod  99p or less. Kde budem nakupovat kosmetiku, který tam není teda velkej výběr, ale je tak o 2 libry levnější než jinde a ptákoviny. 

Zítra ještě nevíme co budem dělat. Pravděpodbně se válet. Tak se válejte taky.

Vaši

Tomův první post

Ach jo, musím prej něco napsat, aby to nebyla jen Olinky one man show.

Dnešek byl ve znamení pohovoru pro získání National Insurance Number. Dopoledne před telefonem domluvenou schůzkou jsem usilovně hledali přesnou adresu Jobcentra, kterou jsme samozřejmě nemohli najít. Projížděli jsme google a street view, až se zadařilo, jen jsme si nebyli jisti, jestli je to správně. Než jsme opustili byt, přistál ve schránce dopis s pozvánkou pro Olgu Tackovou na pohovor. Můj nedorazil, asi chyba v matrixu. Ověřili jsme si adresu v pozvánce a vesele vyrazili na cestu. Cestou mi úsměv pomalu tuhl na tváři, ale dělal jsem že nic, snad si toho Ola nevšimla.

Při koupi obědu se kuchař přičmoudlík pousmál nad Olinou odpovědí "Yes please" na otázku, jestli chce zeleninu do burgru.

Mírně nervózní jsem vstoupil do centra a čekal co se bude dít. Rozdělili si nás do skupin a postupně odvedli do kanceláří. Můj imigrační pracovník byl od pohledu příjemný chlapík. Začali jsem formálně, ale po chvíli byl s vážností konec. Vypadlo z něj, že je příjemná změna nemít tam jen samé Poláky a že s Čechy se často při pohovorech nepotkává. Vyplňovali jsme údaje v dotazníku a on pokračoval se svým zájmem o česko. Je prý trochu jiné než Polsko

 a rád se o něj zajímá. Dokonce se prý trochu učil i česky. Na čež mě uzemnil výzvou, abych se ho česky zeptal na něco jednoduchého. Na mou otázku "Jak se máte", odpovídal jmenuji se Malcolm, což mu neprošlo. Pokračujeme ve vyplňování "Do you have a job?" "No, I´m looking for it." a jak se to prý řekne česky, odpovídám "Hledám práci". Opakuje to a já odpovídám "Ano". Usměje se a je vidět, že ano mu není cizí. Nad kolonkou Job říká "Hleda praci" ,ale dodává, že do formuláře to napíšeme radši anglicky. Na konci mě požádá o kontrolu formuláře(check) a zkouší na mě vtípek s podobností check a Czech. Vtip, ač jsem ho pochopil, nepadá na úrodnou půdu. Aby se pracovník ujistil, že jsem vtip pochopil, píše mi ona slova na papír, což už vtipné rozhodně není, ale přejdeme to úsměvem. Je na něm vidět, že je setkáním potěšen a já jsem rád, že se pohovor nesl v tomto trochu zváštním duchu.

Cestou sem jsem potkali doubledeckery, co jeli na nádraží Kings Cross, tak jsme tam po pohovoru zajeli. Samozřejmě tu nechybí obchůdek s blbostmi z Harryho Pottera, kde se Olinka proměnila v desetiletý děcko.

Prý sen všech knihovníků, říká. Před obchodem je ve zdi zaražený vozík s kufry HP, kde se stojí fronta na fotku. Každý dostane šálu kolem krku a může se vyfotit. Vystát frontu jsme nemuseli, prý si jí Ola vystojí až za ní přijedou podobně postižení knihovníci.

Už je pozdě odpoledne a nás už zase bolej nohy, prdíme na to a jedeme domu. 

V Leytonu musíme ještě koupit žárovku v místním Hornbachu(B&Q). Mají tu 2 druhy patic šroubovací a bajonetovou. Bereme klasickou šroubovací. Doma nás čeká zdrcující zjištění, že potřebujeme tu bajonetovou. Jsme opravdu unavení a hladoví, ale po večeři jdeme zpět žárovku vyměnit, aby jsme nebyli zase po tmě.

Vaši

Prudy dnešní noci 

V noci někdo navštívil popelnici před naším oknem. Já jsem to samozřejmě slyšela a bála se, Tomáš mi řekl "hm tak jo" a spal dál. Následně jsem další zvuky identifikovala za zvířecí. To mě uklidnilo. 

Další prudou bylo ráno. Někdo nakládal a vykládal a přehazoval pravděpodobně želežný tyče. Hrůznej zvuk. Na jeho obranu to bylo v 8 ráno. 

Další návštěva banka. Průběh byl hladký. Měli jsme pasy proto s tím nebyl problém. Dokonce se o nás dneska prali lidi, abysme šli k nim, třikrát se nás zeptali jestli jsme v pohodě. Ale už jsme měli sjednanou schůzku s Derrenem, tak jsme ho nechtěli opustit.

A pak opět výlet. Hlavně okurka. Pak jsme chtěli jít k řece ale zamotali jsme se a došli někam jinam. 

Rozhodli jsme se použít veřejnou dopravu a to přesněji doubledecker. Trošku jsme se prošli než jsme našli správnou zastávku. 

Dneska máme černou hodinku. Zjistili jsme že nám nesvítí zářovka, celkem naprd. Ale zabavíme se koukáním na televizi. Přivezli jsme si sebou televizní kartu, a dneska si v obchodě vše za 99p, koupili delší anténu, tudíž máme asi 100 programů. Zrovna ted se koukáme na pořad o stavění baráků, a nějaký lidi si tam postavili obrovskej barák s gotickýma doplňkama, jako svaté vitráže, krb do kterýho si může stoupnout, vyřezávaný schodiště a tak. Nakonec zjistili, že na to trošku nemají peníze. Ale dostavěli to a byli nadšení. Moderátor baráku říkal Adams family house, a gotik horor story. 

Vaši

Dnešní úspěchy

Dnes jsme oba úspěšně absolvovali naše první telefonáty v angličtině. Museli jsme zavolat na pracovní úřad abysme mohli jít na pohovor kvůli national insurance number. A bylo to velice napínavé. Já telefonovala první. A domluvila jsem si schůzku. Tomáš telefonoval jako druhý, a to se mu to machrovalo, když už věděl co to něm budou chtít. Sice donutit ho k tomu chvilku trvalo, a choval se jako malý dítě. Pohovory máme oba tento týden, i když naší spolubydlící nás strašili, že se na schůzku čeká 3 týdny. Jsme prostě výjměční. A to že je máme oba v jiný den, i když jsme telefonovali chvíli po sobě, je prý kvůli pohlaví.

Další věcí k vyřízení byl bankovní účet. Opět jsme byli ujišťováni, že bez National insurence number nám ho neotevřou. Opak je pravdou. Nechci být nějak vyhraněná. Ale trochu to vypadá, že Česká republika není pro angličany až tak východoevropská. 

Zkrátka zítra máme v bance domluvenou schůzku, dnes totiž zkolaboval systém. Jsme už úplně dospělí.

A Tomáš má příslib práce. Dneska teda válíme.

Nakonec jeden Tomášův vtip. Byli jsme si v "něcojakohornbach" koupit kýbl na odpadky, který je černý. Tak si potom kráčíme domů a proti nám jde slečna. A Tomášek povídá: "Kdyby si ta paní ten kýbl nasadila na hlavu, tak to nebude velký rozdíl."

Vaši

Upršený sightseeing

Byli jsme v centru a viděli hodně věcí. Deštníků a tak. A máme několik poznatků o londýňanech. 

Rádi běhají v dešti.

Rádi běhají mezi turistama, kde se nedá projít.

Chodí až směšně málo oblečeni.

Dosti londoncyclehipsterů na svých kolech nepreferuje blatníky, i když asi pořád prší. 

V Londýně nejsou odpadkové koše. Až v metru byl obyčejný pytel pověšený na zdi.

Vaši

Den -1 a 0

včera jsem nestíhala vytvořit blog a napsat o balení, tak to bude najednou.

Balení bylo nudný. Prostě jsme se zabalili. Následující foto ukazuje, jak to vypadalo.

Den odletu:

ráno bylo normální. Možná jsme byli trošku nervozní, ale proč to přiznávat. Rodinka nás odvezla na letiště, kde jsem jen trošku plakala. Pak jsme měli projít pasovou kontrolou, koupit si časopis do letadla a jít do letadla. To jsme udělali, ale tak trošku jsme u toho místy utíkali. Prostě jsme to nestíhali. Jako poslední jsme dorazili do letadla, a pak jsem letěli. A dolítli. 

A zbytek už je nuda, protože nic zajímavýho se nám už nestalo. A to, že jsme málem nestihli odlet je zajímavý ažkam.¨

To je z dneška všechno a zítra vyrážíme na památky.

A děkujiti vegy za telefonát. Volala když jsme doběhli do letadla.

Vaši