Ovšem o našem posledním výletu byste vědět měli. Londýn, jakžto moderní město, žije poměrně velkou spoustou festivalů a akcí. Naposled byl Tomík na projížde na kole, takže víte, že londýňané se velkých akcí nebojí.
Akce, které jsme se zůčastnili oba, se jmenovala London Open House. A bylo při tom otevřeno asi 200 budov a bytů k nahlednůtí. Dokonce i některé slavnější bududovi do kterých je normálně placený vstup. Mohli jsme navštívit Tower Bridge, Shard, CuttyShark a Battersee power station a hlavně všemi oblíbená Okurka. Prvotní plán byl: nejdříve okurka, pak Tower a pak ještě Battersee.
Ale plány jsme změnili potom, co jsme se dohrabali k okurce. U okurky byla totiž poněkud větší fronta. Dá se říct, že velká, byla kolem celého bloku budov. Když jsme tam přišli, tak jsme tomu ani nevěřili, že by to mohlo být na okurku. Chvíli jsme se rozhodovali co bysme viděli raději, jestli okurku nebo Battersee a volba padla na okurku.
Připojili jsme se k frontě a stáli a stáli. Počítali jsme jak dlouho by mám to mohlo trvat než dorazíme k cíli. Hrubě jsme odhali, že mezi 2 - 3 hodinama. Tak si tam stojíme. Dojdu si pro sendvič a kávu, tam se dozvídám, že už od 7 ráno tam byla fronta, i když otevírali až v 9, a stojíme dál. Posloucháme o čem si povídají okolní stojící. Někteří to zbaběle vzdávají už po půl hodině. Stále se ještě posouváme docela často a o kus. Pak stále stojíme a stojíme a stojíme. Po 2 hodinách nás opouští další spolustojící. Po skoro 3hodinách máme hlad a chce se nám čůrat. Tak první jde Tomík, za tu dobu se docela posunu. Pak jdu já a to se moc neposunem. Jsme unavení, trvá to strašně dlouho a vypočítali jsme, že se tam možná ani nedostanem. Propadáme trudomyslnosti.
Lidi, kteří chodí okolo se se zděšeným výrazem ptají jestli je tohle fronta na okurku, a ještě zděšenější jsou když jim někdo poví, že už tam stojíme 4 hodiny. A jednou z tázajících se lidí byla paní s krátkými vlasy, s dvěme dcerami. Které, i přestože jim bylo asi 11 nebo 12, měli make-up a byly stejně vyladěné jako jejich matka. Tak se otočím k Tomovi a chci mu říct, že je to trochu divný takhle rodinka. A v tom matka zvedne telefon a říká: " No tak jsem u tý fronty na Gherkin, kde si ty? Aha tak to půjdem podél fronty dál." Takže nikdy o nikom nemluvte nepěkně, i když jste v cizině, protože nikdy nevíte kdo stojí opodál.
To už jsme byli v poslední ulici a netrpělivě očekávali každé posunutí fronty. A stále jsme se obávali, že se tam nedostaneme, já teoreticky počítala kolik lidí pouštějí najednou a kde stojíme my. A vyšlo mi, že budem přibližně v předposlední skupině. Takže panika, co když to nevyjde. A když už se dostaneme jen pár metrů od vchodu, dozvídáme se, že najednou pouštějí více lidí a prodloužili otevírací dobu. Tak jsem začali přemýšlet, jestli jsme tam nestáli zbytečně.
Konečně jsme vevnitř. Musíme projít kontrolníma bránama vyndat všechnu elektroniku, které máme dost. Pak si ještě nechat napsat na ruku číslo naší skupiny a konečně můžeme do výtahu. Musíme to vzít na dvakrát a je to ultra rychlý výtah. A pak už konečně můžeme vylézt v nejhornějších patrech a užívat si výhled na zamračený Londýn. Musím říct, že na Londýn je zvláštní výhled. Je to taková chaotické město se zvláštními střechami.
Vaši
