Copak byste řekli, že jsme mohli upéct? A s kterým kuchařem jsme pekli?
Nepekli jsme s nikým jiným, než se sirem Jamiem Oliverem.
Teda původně to byl Tomíkův nápad. A chtěl mi to upéct jako překvapení. Ale pak mi to řekl, protože bych si asi všimla, že je v ledničce kopec ingrediencí. Které byli nakoupeny protože byli zrovna ve slevě.
K samotnému pečení. Bylo to velice jednoduché. Smíchali jsme ingredience. Nic moc těžkýho. A poprvé jsem používala opravdovou vanilku. No smíchání ingrediencí byla hračka. Ovšem vystihnout dobu pečení už taková hračka nebyla.
Na video jsme koukali aspon pětkrát, ale Jamie Oliver má dost intenzivní přízvuk, proto mu nebylo rozumět jestli 15 nebo 50 minut.
Jistě se divíte, proč jsme se nekoukli na napsanej recept. Já jsem se koukla, ale jen tak zběžně. Takže první číslo, který jsem viděla, jsem vzala jako za správný.
Takže jsme nakonec odvodili, že to bude 15 minut. Tak sedíme v kuchyni před troubou a už je to 25 minut a výrobek se pořád hýbe a netuhne. Po 45 minutách jsme se rozhodli, že už to teda bude. A vyndali jsme to ven. A možná to tak úplně dopečený nebylo.
Tomáš si recept četl až další den a zjistil, že to mělo být 50 minut. Takže si příště recept přečteme
A co že jsme to nakonec upekli?
Origální New York City Cheescake
Dlouho očekávaná věc se stala skutečností. Jako správný Čech bych čekal, že termín otevření parku se bude posunovat, jak je zvykem v Čechách, ale zde jsem se zmílil. Na den přesně se otavřela část Olympijského parku, kde loni proběhla Olympiáda Londýn 2012. Jak jsem již kdysi psal, docela obsorudní situalce, kdy se po skončení olympiády celá oblast uzavřela za vysoké ploty a jediní lidé, které bylo uvnitř areálu možné ve žlutých vestách vidět, byli dělníci pracujcí na snížení kapacity, demontáži dočasných staveb, a přeměně parkovišť a ploch v park. První etapa znovuotevření je za námi a kdokoliv se může přijít podívat, jak to asi bude ve finále vypadat.
Když píšu část, myslím tím pidikousek, který je přístupný pouze pěknou pěší tůrkou nebo na kole, umístěný v nejvzdálenějším místě od všech přístupových bodů. Tak trochu prd v moři bych řekl. Otevření provázela oslava a víkendový festival, který jsme samozřejmě nenavštívili. Otevření pro veřejnost následovalo v pondělí. S Olau přesvědčenou, že jí nic není, jsme sebrali kola a jeli to obhlídnout. Společnou jízdu nemáme ještě natrénovanou, tak to probíhalo jako vždy. Já ve strachu o Olinu bezpečnost jí naviguju asi moc důrazně, což jí naštve, že jí řídím a jednám s ní jak s děckem. Do toho se přidává kašlík a Olinka už nevypadá, že jí nic není. Zdárně jsem se nakonec dopracovali k parku, kde jsme si vyměnili názory a pár kyselých ksichtů. Jediné sportoviště, které je zatím otevřené je Copper box, krytá hala na basket, u které jsme přivázali kola.
Přejdeme silnici a hurá do parku. Na to, že je park otevřený dvě hodiny je tu podezřele málo lidí jako by to nikoho nezajímalo. Za to dost hlídačů nebo jak to říct. To je tu obecně dost rozšířeno. Kde se děje něco mimořádného, stavba, změna dopravy a pod., všude postává personál, aby navigoval lidi, podával informace, hlídal, aby se někomu něco nestalo. Až si někdy připadáte jako dítě nebo jako Ola na kole, ale vesměs je to pozitivní, vidíte zájem a nemusíte běhat jak trubky a hledat cestu. To byla odbočka, zpět k parku. Park je směsicí upravených ploch pro hry, polehávání a posedávání s divokou zelení lučního typu. V nízkém podvečerním slunci je to nádherná podívaná s úžasnou barevnou škálou. Nejvíc nás však zaujal dětský park s prolézačkami, houpačkou a balančními přechody. Opravdu jsem si mezi mnohem menšími dětmi vyhráli.
Projít ten kousíček netrvá dlouho, ale na odpolední povalování to bude
super. Domů jsme dojeli ještě před setměním a Olinka hupsla do postele.
Už se nemůžeme dočkat otevření zbytku, které je naplánované na jaro příštího roku, kdy se konečně dostaneme k těm zajímavějším sportovištím.
Dlouho se tu nic neobjevilo a máte strach co s námi je? Nebojte stále žijeme.
Jen nás paralizovaly vedra kolem návštěvy Terky s Jíťou. Olinka z toho byla nemocná. Vzorně jsem se o ní staral, ale Olinka není vzorný pacient a tak se jí kašel táhne do teď. Zní jako starý tuberák.
Vrátili jsme se do naší rutiny, Ola maká a já odepisuju na inzeráty.
Minulý víkend však proběhla v centru Londýna obří akce, kterou jsme si nemohli nechat ujít. Teda alespoň já, Olikna musela stonat. Konal se každoroční dvoudenní festival na podporu cyklistiky Prudential Ride. Město se nebálo na den uzavřít velký kus centra, ikdyž to určitě způsobilo dopravní kolaps, a vytvořit 8mil dlouhý okruh podél nábřeží Temže a kolem významných památek jako Backingham palace, Big Ben a Parliament, St. Poul´s a Tower. Festival byl doplněn doprovodnými akcemi po parcích a nedělním cyklistickým závodem.
To si nemůžeme nechat ujít. V sobotu ráno jsem se probral, Olinka mi chrchlá do ouška a mě se vůbec nikam nechce. Spím dál, zdá se mi o tom, že bych měl jet a tak se za hodinu budím a zjišťuji jak je venku. Honí se tam nějaká oblačnost, ale svítí sluníčko, tak teda jedu! Olinka nevypadá moc dobře, bohužel do centra je to dalších 7 mil cesty a tahat jí tam nemá cenu. Snídám, pumpuji kola a připevňuji kameru, abych mohl konečně vyrazit. Cesta tam mi bude trval necelou hodinu, tak ať nepřijedu moc pozdě. Tohle je moje první cesta na kole až do centra. Nejdál jsem byl za Olou v Nandosu a to jsou asi 4 míle. Provoz je v pohodě a pohodlně dojíždím k centru, tam už se trochu tvoří kolony a já se neohroženě proplétám jako správný místní cyklista. U toho zúročuji proplétací techniku naučenou na motorce. Z leva, z prava u stojící kolony je to jedno, chytám se skůtristy a jelikož jsem užší nemám problém jet za ním kamkoliv se nacpe. Tohle bych v Praze nebo i v čechách obecně nezkoušel, místní řidiči jsou naučení a celkem ohleduplní k cyklistům a když si dávám pozor nemusím se ničeho bát.
Jsem v centru dění, na okruhu je cyklistů jak much a provoz každou chvílí pomalu houstne. Nadávám si, že jsem nevyrazil dřív. Nořím se do davu všech věkových skupin, jedoucích na všem možném, co se dá nazvat kolem. Dav se dost táhne a jeho rychlost mě brzy přestává bavit, začínám se pozvolna ohleduplně proplétat. Nejsem v tom sám a každou chvilku se s někým svezu a proplétáme se společně. V tom chumlu je celkem problém sledovat něco víc než cestu před sebou a kolisty kolem sebe. Obzvlášt malé děti se kinklají ze strany na stranu a jsou rádi, že se na kole udrží. Chce to předjíždět hodně s rezervou, protože mezera, která tu před vteřinou byla, už tam ve chvíli, kdy jí chci využít nemusí být. Dodává to jízdě trochu toho adrenalinu a je to zábava. Občas peloton zastaví traffic marchal, aby nechal přejít chodce a určitě dost rozladěné turisty. Míjíme kdejakou památku a postupně se vracíme k startovnímu bodu. Provoz už znatelně zhostl a tak se už tolik netlačím, začíná to vypadat chvilkami i nebezpečně. Samozřejmě bouračka na sebe nenechala dlouho čekat. Ve sjezdu do tunel se srazili dva cyklisti. Až mě překvapuje kolik lidí okamžitě zastavuje a spěchá na pomoc. Oba vstávají a vypadají, že jim nic není, tak jedu dál. Je mi jasný, že další kolečko si už nedám, bude to čím dál větší maso. Okruh jsem objel asi za hodinu a jelikož Olinka čeká doma, jedu za ní.
Najel jsem dohromady 35 km. Bolí mě zadek, ruce a neuvěřitelně za krkem. Kvůli brýlím jsem musel mít hlavu o to víc zvednutou, abych vše viděl ostře, a tak jsem rád, že už jsem doma.
Kolo v testu obstálo, zadek a ruce si zvyknou a pro krk si zkusím povystrčit řidítka výš. Jsem rád, že jsem nakonec jel a nepřišel o super zážitek. Olinka měla chudák smůlu, ale aspoň vše viděla na videu, stejně jako vy:
Máme i další zážitky, jen jsme líní je sepsat, ale nebojte snažíme se.
