Jen nás paralizovaly vedra kolem návštěvy Terky s Jíťou. Olinka z toho byla nemocná. Vzorně jsem se o ní staral, ale Olinka není vzorný pacient a tak se jí kašel táhne do teď. Zní jako starý tuberák.
Vrátili jsme se do naší rutiny, Ola maká a já odepisuju na inzeráty.
Minulý víkend však proběhla v centru Londýna obří akce, kterou jsme si nemohli nechat ujít. Teda alespoň já, Olikna musela stonat. Konal se každoroční dvoudenní festival na podporu cyklistiky Prudential Ride. Město se nebálo na den uzavřít velký kus centra, ikdyž to určitě způsobilo dopravní kolaps, a vytvořit 8mil dlouhý okruh podél nábřeží Temže a kolem významných památek jako Backingham palace, Big Ben a Parliament, St. Poul´s a Tower. Festival byl doplněn doprovodnými akcemi po parcích a nedělním cyklistickým závodem.
To si nemůžeme nechat ujít. V sobotu ráno jsem se probral, Olinka mi chrchlá do ouška a mě se vůbec nikam nechce. Spím dál, zdá se mi o tom, že bych měl jet a tak se za hodinu budím a zjišťuji jak je venku. Honí se tam nějaká oblačnost, ale svítí sluníčko, tak teda jedu! Olinka nevypadá moc dobře, bohužel do centra je to dalších 7 mil cesty a tahat jí tam nemá cenu. Snídám, pumpuji kola a připevňuji kameru, abych mohl konečně vyrazit. Cesta tam mi bude trval necelou hodinu, tak ať nepřijedu moc pozdě. Tohle je moje první cesta na kole až do centra. Nejdál jsem byl za Olou v Nandosu a to jsou asi 4 míle. Provoz je v pohodě a pohodlně dojíždím k centru, tam už se trochu tvoří kolony a já se neohroženě proplétám jako správný místní cyklista. U toho zúročuji proplétací techniku naučenou na motorce. Z leva, z prava u stojící kolony je to jedno, chytám se skůtristy a jelikož jsem užší nemám problém jet za ním kamkoliv se nacpe. Tohle bych v Praze nebo i v čechách obecně nezkoušel, místní řidiči jsou naučení a celkem ohleduplní k cyklistům a když si dávám pozor nemusím se ničeho bát.
Jsem v centru dění, na okruhu je cyklistů jak much a provoz každou chvílí pomalu houstne. Nadávám si, že jsem nevyrazil dřív. Nořím se do davu všech věkových skupin, jedoucích na všem možném, co se dá nazvat kolem. Dav se dost táhne a jeho rychlost mě brzy přestává bavit, začínám se pozvolna ohleduplně proplétat. Nejsem v tom sám a každou chvilku se s někým svezu a proplétáme se společně. V tom chumlu je celkem problém sledovat něco víc než cestu před sebou a kolisty kolem sebe. Obzvlášt malé děti se kinklají ze strany na stranu a jsou rádi, že se na kole udrží. Chce to předjíždět hodně s rezervou, protože mezera, která tu před vteřinou byla, už tam ve chvíli, kdy jí chci využít nemusí být. Dodává to jízdě trochu toho adrenalinu a je to zábava. Občas peloton zastaví traffic marchal, aby nechal přejít chodce a určitě dost rozladěné turisty. Míjíme kdejakou památku a postupně se vracíme k startovnímu bodu. Provoz už znatelně zhostl a tak se už tolik netlačím, začíná to vypadat chvilkami i nebezpečně. Samozřejmě bouračka na sebe nenechala dlouho čekat. Ve sjezdu do tunel se srazili dva cyklisti. Až mě překvapuje kolik lidí okamžitě zastavuje a spěchá na pomoc. Oba vstávají a vypadají, že jim nic není, tak jedu dál. Je mi jasný, že další kolečko si už nedám, bude to čím dál větší maso. Okruh jsem objel asi za hodinu a jelikož Olinka čeká doma, jedu za ní.
Najel jsem dohromady 35 km. Bolí mě zadek, ruce a neuvěřitelně za krkem. Kvůli brýlím jsem musel mít hlavu o to víc zvednutou, abych vše viděl ostře, a tak jsem rád, že už jsem doma.
Kolo v testu obstálo, zadek a ruce si zvyknou a pro krk si zkusím povystrčit řidítka výš. Jsem rád, že jsem nakonec jel a nepřišel o super zážitek. Olinka měla chudák smůlu, ale aspoň vše viděla na videu, stejně jako vy:
Máme i další zážitky, jen jsme líní je sepsat, ale nebojte snažíme se.
Vaši
No comments:
Post a Comment